Amalfi a tisíc schodů

Byla to taková delší italská cesta, při které jsem navštívil Řím, Neapol, Pompeje, Capri a nakonec jsem si nechal nádherné Amalfské pobřeží. Abych se vyhnul davům turistů, kteří tato místa okupují v sezóně, vyrazil jsem až v řinu, kdy je zde stále teplé počasí, ale o poznání menší turistický ruch. Jelikož jsem na tuto cestu vyrazil bez auta, byl jsem odkázaný na různé přesuny vlakem, lodí a autobusy. Právě do Amalfi jsem se měl dostat lodí a autobusem ze zmíněného Capri. To znamená jet trajektem do města Sorrento a následně najít autobusovou stanici a vhodný spoj.

Problém nastal velice rychle. V Sorrentu mi oznámili, že na cestě do Amalfi došlo k sesuvům půdy a autobusy tam nyní žádné nejedou. Já měl ale již rezervované ubytování a tak jsem se tam chtěl stůj co stůj dostat. Už byly asi 4 hodiny odpoledne a já tak měl asi 3 hodiny do západu slunce. Koupil jsem si tedy lístek na autobus i s tím, že nedojedu až do Amalfi, jednu noc třeba přespím v jiném městě poblíž a zítra to všechno nějak dořeším. Jako vhodné místo pro nocleh se jevilo Positano, které leží asi na půli cesty a je také turisty velice navštěvované. Vystoupli jsem tedy zde a vydal se hledat nějaký hotel. Mezi tím jsem informoval majitele apartmánu v Amalfi, že dorazím až další den. K mému překvapení mi do telefonu tvrdil, že sesuv půdy není žádný problém, že autobusem mám dojet co nejblíž a on pro mne pak  přijede autem. Když jsem mu asi potřetí zopakoval, že autobus mne vyložil v Positanu se sdělením, že dál se nedostanu, řekl že jede pro mě. Chvíli jsem nevycházel z údivu, ale když se zde Ital opravdu asi po půl hodině objevil, byl jsem mile překvapen jeho ochotou. No a opravdu sesuv půdy se dal autem snadno objet několika malými uličkami a těsně po setmění jsem už byl v malebném Amalfi a krásném apartmánu poblíž náměstí.

Po probuzení jsem byl uchvácen výhledem, který se mi z oken naskýtal. Staré městečko se rozkládalo na kopcích okolo, zářivě bílé domy se plazily po kopcích a do toho zněl zvon z nedaleké kostelní věže. Seběhl jsem dolů na malinké náměstí, nakoupil něco u místního zelináře a jídlo k snídani v blízkém obchůdku. Poté jsem se nějakou dobu procházel městem, přístavem a pomalu se vydal po schodech směrem k sousednímu městečku Atrani. Cesta sem by byla snadná po vodě, ale složitá po souši. Museli byste překonat velký kopec, který Amalfi a Atrani odděluje. Proto zde byl v minulosti vybudován tunel pro pěší, který tato dvě místa spojuje. Atrani je opravdu jen takové malinké místo zaklíněné v útesech a prudkém údolíčku, které se rychle zvedá do kopců v pobřeží. Vizuální dominantou tohoto místa je most pod kterým jsou, jako nějaká vlaštovčí hnízda, zaklíněné domy. Hned za mostem narazíte na malé náměstí s několika kavárnami a restauracemi.

V Atrani jsem strávil několik klidných hodin a vydal se tunelem zpět. V Amalfi je rozhodně co obdivovat, najdete zde například kašnu ze 16. století – Fontana del Popolo, dóm svatého Ondřeje (kde se v kryptě nacházejí jeho ostatky) jehož historie sahá až do 9. století. Tento dóm je asi nejdůležitější památkou. Vede k němu velké schodiště a celý jeho barokní interiér je bohatě zdobený. Bronzové dveře byly odlity až v Konstantinopoli v roce 1066. V sousedství najdete také klášter Chiostro del Paradiso. Jak si prohlížíte jednotlivá místa stoupáte neustále po schodech výš a výš. Otvírají se vám další a další nádherné výhledy na město a pobřeží. Schody jsou zde opravdu všude a já si jen říkám, jak to zvládají místní babičky, které vídám ráno šplhat se dolů do obchodů a pak nahoru zpět vysoko položeným domům. Rozhodně to tu nemají lehké. Domky mají často malou upravenou zahrádku s pomerančovníky a citronovníky, které v kontrastu s bílými fasádami vypadají prostě skvěle.

V podvečer, když jsem se kochal výhledem na Amalfi a stoupal výš a výš, se přihnala parádní bouřka a já měl co dělat, abych vyběhl několik stovek schodů, které mě dělily od apartmánu. Popravdě řečeno jsem do poslední chvíle fotil, protože bouřka vytvořila moc fotogenickou scenérii na pozadí městečka a až potom jsem začal prchat 🙂 Na příští den jsem měl naplánovanou další atrakci tohoto pobřeží, má název Stezka bohů (Sentiero degli Dei) a je to turistická trasa, klikatící se nahoře po kopcích nad pobřežím. Stezka začíná a končí nad městem Positano. Tam je třeba se opět dostat autobusem. Cesta to není nikterak náročná. V kopci nad pobřežím jdete v podstatě po vrstevnici a kocháte se výhledy, které se před vámi otvírají. Když budete mít dobré počasí uvidíte v dálce i ostrov Capri.

Tak jako jsem měl problém se do Amalfi dostat kvůli sesuvům půdy, tak to nebylo snadné ani s odjezdem. Už jsem věděl, že cestou přes Positano to nepůjde a tak jsem našel autobus, který by měl jet druhou stranou, tedy ne po pobřeží, ale zajížďkou přes vnitrozemí. Autobuse měl jet někdy o půl desáté ráno. Na místní autobusové stanici mi to tedy alespoň tvrdili. Realita byla ale trochu „po italsku“. Před půl desátou hledám autobus a ostatní řidiči na zastávkách mi nerozumí nebo o tomto spoji nic nevědí. Jdu tedy na informace, kde mi včera o tomto spoji řekli. Místní zaměstnanec vyjde ven a v hloučku řidičů uprostřed ulice hlasitě řeší, jak to tedy s touto linkou je. Po několika minutách, kdy se tu motají mezi auty a hlučně něco řeší, z něj vypadne, že řidič zaspal a tak nepojede. Cože? No prý musím jet až po obědě. Naštěstí mám časovou rezervu a tak čekám asi do jedné hodiny. Autobus konečně přijel a odváží mne směr Sorrento.

Tip 1: Na cestu se vydejte v květnu nebo říjnu, kdy tato hodně navštěvovaná oblast nebude až tolik plná turistů.

Tip 2: Velice dobře se dá cesta naplánovat jako poznávací cesta, kdy stihnete několik krásných míst. Já jsem jel trasu Řím – Neapol – Pompeje – Capri – Amalfi – Neapol.

Tip 3: Na Stezku bohů se vydejte brzy ráno, ať se vyhnete polednímu slunci.

Vybavení: Na tuto cestu do Itálie jsem odjížděl hodně nalehko. Byly to samé přesuny vlakem, lodí a autobusy a tak jsem se nechtěl s ničím moc tahat. Navíc jsem letěl s nízkonákladovou společností, kde  zaplatíte za každé další kilo či druhé zavazadlo. Proto i vybavení jsem bral poměrně skromné. Pokud si to dobře pamatuji, letěl jsem sem jen s Nikonem D3200, základním objektivem 18-55mm a objektivem 35mm F1.8. Samozřejmě jsem měl malý stativ a na objektivy polarizační filtry.

Moje fotografie z Itálie a dalších cest si můžete zakoupit zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *