Hanoj bylo první místo, kam jsem se při své cestě po Vietnamu dostal. Přílet byl naprosto stylový. Na letišti mne, jako všude, naháněli taxikáři, aby mne odvezli do hotelu, já odolával a nakonec se zastavil u mikrobusu, který mi nabídl, že mne spolu s dalšími turisty odveze do centra Hanoje za 3 USD. Tak jsem souhlasil a nasedl. Cestou se mě řidičův pomocník ptal, jak se jmenuje můj hotel. Tuhle fintu už jsem neprohlédl, protože jsem měl hotel ve středu města. Následně po mně při vystupování požadovali 10 USD s tím, že mě nezavezli do centra, ale k hotelu. No, to mi to pěkně začalo!

Hlavní město Vietnamu je poměrně rušné. V jeho aglomeraci žije přes 3 miliony obyvatel a protože se toto město stalo v roce 1883 součástí francouzského protektorátu, připadal jsem si tu tak trochu jak kdyby obyvatelé Vietnamu obsadili nějaké evropské město. Každou chvíli totiž narazíte na nějakou stavbu, na kterou byste klidně mohli narazit někde v našich končinách. Všechno je ale poměrně zchátralé a dokonale prošpikované neskutečnou sítí telefonních a elektrických kabelů, které po celém městě vytvářejí naprosto bizarní zákoutí.

Ač jsem si myslel, že město žije od samotného úsvitu, nakonec jsem zjistil, že vlastně nikdy nespí. Po městě najdete tisíce stánků s pouličním občerstvením a mnoho menších či větších trhů. Prodejci z těchto stánků opravdu nemají lehké živobytí. Vstávají v hluboké noci a jedou nakoupit na velký velkoobchodní trh, následně všechno chystají, aby s prvním ranním paprskem už mohli prodávat svoje zboží či jídlo. Sedí ve stánku celý den a často u rušné ulice, kde se skoro dusíte výfukovými plyny z té spousty motorek.

Nutno ale podotknout, že jídlo je tu skvělé. Ať jsem jedl v nějakém šíleném malinkém stánku na ulici, nebo v nějaké restauraci, všude jsem si pochutnával. Často jsem ani nevěděl, co jím, ale bylo to báječné. Vietnamskou kuchyni si rád dopřávám i v ČR, ale přímo v Hanoji je to samozřejmě mnohem autentičtější, s kupou čerstvých bylinek a chutí, které u nás nejdou napodobit.

Toto město je kulturním centrem Vietnamu a najdete zde také spoustu památek. Asi nejznámější místa jsou Chrám literatury a Pagoda na jednom sloupu. Nebyl jsem dost aklimatizovaný na místní vedro a vlhkost a v Chrámu literatury mne zastihly teploty nad 40 stupňů Celsia, takže jsem zde moc dlouho nevydržel a raději prchal za vychlazenou vodou do stínu nějaké kavárny.

Za návštěvu také stojí Jezero navráceného meče, které bývá považováno za střed celého města a jeden z jeho hlavních symbolů. Mnoho lidí sem chodí ráno cvičit, těsně před tím, než posnídají Phở Bo (hovězí nudlová polévka). V tomto jezeru se nachází i Chrám nefritové hory a Želví věž, které patří mezi další památky Hanoje.

A pak už si pamatuji jen motorky, motorky a motorky 🙂 A také jak vietnamky jezdí celý den zahalené, aby se ani kousek jejich kůže nezbarvil do hněda. Mají zakrytou tvář a některé dokonce nosí i rukavice. Po západu slunce se pak vyparádí a vyrazí do víru města s krásně bělostnou kůží. Opálení se zde totiž vnímá jako zařazení mezi chudé obyvatelstvo, které musí pracovat na polích. Správná městská slečna nebo paní tak musí být co nejméně opálená.

Z Hanoje jsem vyrazil do města Sapa a na řeku Mekonkg, což si můžete přečíst v příspěvcích, které již na mém blogu vyšly před nějakým časem.