Jezero Inle – den 1.

Tůra z města Kalaw k jezeru Inle trvala tři dny. O tomto treku jsem psal již dříve a článek si „zde“ můžete přečíst. U jezera jsem se hned nalodil na 15 metrů dlouhé plavidlo z teakového dřeva, které zde slouží jako hromadná doprava. Majitelé lodí, kterých je hodně, zaměstnávají řidiče a ti pak brázdí hladiny jezera s domorodci, turisty, místními mnichy nebo s různým nákladem.

Jezero Inle má rozlohu 116 kilometrů čtverečních a je tak druhým největším jezerem v Myanmaru. Nachází se ve výšce 880 metrů nad mořem a svou malou hloubkou vybízí k rybolovu a zemědělství.

Lodí jsem se doplavil do města Nyaungshwe, které je na severní straně a poskytuje největší zázemí bujícímu turismu. Je tu dostatek hotelů, restaurací a obchodů a velice snadno zde seženete loď pro toulky po jezeru. Ubytoval jsem se v hotelu hned u hlavního vodního kanálu a tak jsem to měl jen pár kroků do přístavu. Jakmile jsem se tam ocitl, hned na mne majitelé lodí pokřikovali a nabízeli mi odvoz. Je ale potřeba trochu si rozmyslet kam a kdy vyrazit.

Každý den se v několika vesnicích koná trh, na kterém místě, v právě aktuální den, vám tu řekne v podstatě kdokoli. Chtěl jsem zase po třech dnech na treku zažít tu parádní atmosféru asijského trhu, která mne fascinuje a vždycky mi připadá velice fotogenická. Naplánoval jsem tedy cestu lodí právě do jedné vesnice (Phaung Daw Oo), kde se trh konal, potom do nejposvátnějšího místa Alodaw Pauk, kde se nachází velice známé sošky Buddhy, dále jsem měl v plánu ještě focení několika řemeslných dílen a návštěvu Kláštera u skákajících koček.

Vyrazil jsem ještě před úsvitem. Na jezeru se válela ranní mlha a nad hlavou mi létali ptáci. Rána tu jsou opravdu chladná a tak jsem drkotal zuby v nějakých 7 stupních nad nulou. Zimu umocňovala rychlost lodi a fakt, že mi už od večera nebylo nějak dobře a určitě jsem měl teplotu. Než jsem se dostal po jezeru od severu k jihu trvalo asi 45 minut. Celý promrzlý jsem vystoupil z lodi a vydal se na trh. V hojné míře tu byl klasický sortiment zeleniny, ovoce a masa, který je všude v Myanmaru. Nicméně díky rybolovu tu bylo také dost stánků, plných sladkovodních ryb, což je velký zážitek jak pro oko, tak také pro čichové buňky.

Poté, co jsem se nabažil trhem, jsem se vydal k chrámu Alodaw Pauk. Je to menší areál se zlatou pagodou, která, jak jsem psal výše, je známá malými soškami Buddhy. Tyto sošky se postupem času proměnily ve velké zlaté balvany, protože místní je stále zlatili a zlatili, až zcela pozbyly své původní podoby.

Poblíž vesnice Thaung Thut se nachází chrámový areál s desítkami malých pagod. Tento areál byl v odlehlejším místě, trh se zde nekonal a to znamenalo, že jsem zde byl v podstatě úplně sám. Za celou dobu jsem potkal jen asi 4 turisty a jednoho dědečka, který se šplhal po schodech nahoru do chrámu a na chvíli se zastavil, aby se mnou prohodil pár slov a zeptal se, odkud jsem do Myanmaru přijel. A pak už jen pagody a pagody a focení.

Po návštěvě pagod jsem měl již naplánovány pouze různé řemeslné dílny, kterých je kolem jezera ještě stále spousta. Sice se z nich postupně stávají spíše prodejny pro turisty, ale pořád je ještě možnost nakouknutí řemeslníkům pod zručné ruce a něco málo se dozvědět o výrobě. Navštívil jsem dílnu na stříbrné šperky, výrobnu lotosových tkanin, doutníků a teakových lodí.

Celou cestu po pobřeží jezera jsem si užíval výhledů na jednotlivé vesnice, které jsou postaveny na dřevěných kůlech nad vodou. Pohledu na tyto fantaskní stavby, které postupem času jistě zmizí, jsem se nemohl nabažit. Ve střední části jezera se navíc lze dostat do zemědělské oblasti, kde jsou zahrady vybudovány přímo na hladině jezera. Velké trsy vodního hyacintu slouží jako základ, který je pomocí kůlů upevněn ke dnu jezera, na něj je navezena hlína a posléze vytvořeny záhonky, na kterých se pěstuje zelenina.

Poslední zastávkou dne byl Klášter u skákajících koček. Jméno kláštera vzniklo tak, že zde mniši měli opravdu vycvičené kočky, které předváděly různé kousky. Ale nyní se už v chrámu jen povalovaly v koutě a čekaly, až je nějaký turista pohladí. Od kočičí drezůry mniši před časem upustili. Ale nepřijel jsem navštívit kočky, chtěl jsem uvidět a vyfotit jedinečnou výzdobu tohoto dřevěného, na vodě stojícího, kláštera. Mistrné zdobení a hlavně čtyři velké sochy Buddhy opravdu stojí za tu cestu. Navíc je kolem chrámu moc příjemná zahrada, která vybízela k odpočinku.

Pak mne čekala jen asi půlhodinová cesta do hotelu a odpočinek s doznívající teplotou. Jen jsem doufal, že mi další den bude lépe, protože jsem se chtěl doplavit až do In Dein, což je asi 1,5 hodiny vzdálená vesnice s chrámových areálem, ve kterém jsou stovky a stovky pagod.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *