NOCLEH U ČERNÝCH HMONGŮ

Do Vietnamu jsem se vypravil v roce 2015. Již před lety jsem si zamiloval vietnamskou kuchyni a tak to byla jen otázka času, než se pro cestu do této země rozhodnu. Vietnam je natolik dlouhá země, táhnoucí se od severu k jihu, že máte mnoho možností, kam se vypravit. Od rovné jižní části s povodím Mekongu, přes různé ostrovy a pláže, historická města Hue nebo Hoi An, skalnatou zátoku Halong Bay až po hornatou část na severu, která sousedí s Čínou. A právě o této oblasti vám dnes něco málo napíši.

Výchozím bodem pro tuto oblast je město Sapa, do kterého se dostanete velice snadno, protože z města Hanoj sem jezdí jak vlaky, tak autobusy. Tedy přesněji řečeno jedou do Lào Cai a odtud ještě musíte kousek autobusem do samotné Sapy. Město je připraveno na nápor turistů, a proto zde najdete jak hodně hotelů, tak také restaurací a obchůdků. Často tu také narazíte na místní trhy, kde etnické menšiny z okolních oblastí prodávají své výrobky. Asi hodinu zabralo hledání hotelu za takovou cenu, abych neměl pocit, že mne někdo okrádá, ale nakonec se podařilo a bylo potřeba domluvit si na zítřek nějaký trek do okolních hor. Tyto treky nabízí spousta kanceláří nebo přímo hotelů. Nejsou v tom ale moc flexibilní a tak se nabídka omezovala na dvoudenní trek s přespáním v homestay. Po návštěvě asi desáté kanceláře jsem tedy přistoupil na jejich podmínky, rozloučil se s delším trekem a na zítřek si objednal průvodce na dvoudenní cestu.

Šli jsme v malé skupince šesti lidí. S námi jen francouzský a malajský pár (ti šli pouze jednodenní výlet). Naše skupinka se po chvilce rozrostla asi o čtyři prodavačky místních suvenýrů. Prostě šli s námi, snažili se lámanou angličtinou něco si s námi povídat, ale hlavně nám něco prodat. Vydrželi to pár kilometrů a pak byl klid. Tedy, než jsme zastavili někde na jídlo, to se vždy zase další prodavačky odněkud vynořily a neustále něco nabízely. Francouzský pár se rozhodl, že ženu, která nám dělala průvodkyni a patřila k místní minoritě Černých Hmongů, přesvědčí, abychom nešli na noc do turistického homestay (Což je vlastně pouze hotýlek, který sice vypadá jako místní obydlí, ale je plně uzpůsoben potřebám turistů. Takže tu máte teplou vodu ve sprše a samozřejmě wifi.), ale aby nás vzala k sobě domů. Průvodkyni se moc nechtělo a tak jsme se k přesvědčování přidali. Stále nějak nechtěla věřit, že bychom raději šli někam, kde bude jen studená voda a nebude internet. Nakonec svolila, že zavolá své tetě, jestli by to nešlo zůstat u ní.

Podařilo se a teta souhlasila. Nevím, jakou radost z nás tedy měli její děti, které se musely přesunout na půdu a my vyfasovali jejich postýlky, ale všichni nás ve skromném obydlí přijali velice vřele. Průvodkyně byla jediná, která uměla trochu anglicky (jelikož byla z etnické menšiny, neuměla ani vietnamsky, hovořila pouze nářečím Černých Hmongů a lámanou angličtinou, kterou se naučila od turistů) a tak se snažila všechno překládat. Bylo skvělé vidět, jak žijí místní. Všechno je prosté a skromné, vaří se na ohni a je tu jen studená voda. Ale už i na takovémto místě mají všichni mobilní telefon, satelitní televizi a nějakou tu motorku, aby se nemuseli plahočit po kopcích pěšky. Zapojili jsme se do přípravy večeře, tedy bylo nám dovoleno očistit zeleninu. Pak se toho ujala paní domu, která si nad rozdělaným ohněm počínala jako pravá šéfkuchařka.

Jak málo člověku stačí a jak se v současném světě ženeme za něčím, co vlastně vůbec nepotřebujeme. To jsou přesně myšlenky, které vám vytanou na místech, jako je toto. I s minimem jsme dostali naprosto královskou hostinu a po večeři se ještě notně nasmáli s pánem domu, který se od nás před domem pod oblohou plnou hvězd snažil naučit pár anglických slovíček. Čas od času se zvedl prastarý pes, který jinak celý den ležel někde za rohem na prašné zemi a kýchl. Vznikl tak zajímavý oblak prachu, ve kterém popošel dva tři kroky a zase ulehl. Naše průvodkyně tvrdila, že je starší než ona. To by ale znamenalo, že by psovi muselo být tak 25 let. No kdo ví, třeba tu mají dlouhověké psy.

Probudil jsem se celkem brzo a pohled na východ slunce nad rýžovými poli byl neskutečný. Po vydatné snídani jsme se rozloučili s hostitelkou a vydali se ještě na několikahodinový trek okolními kopci. Zpětně byly tyto dva dny asi největším zážitkem z celého Vietnamu a moc mne mrzí, že jsme tu nezůstali delší dobu. Snad se mi zase brzo podaří se do této oblasti vypravit a zažít takovýchto míst víc. Původní etnika pomalu mizí a lidé touží po vymoženostech moderní doby. Nebude to trvat dlouho a takovéto zážitky prostě vymizí. Měl bych jich tedy ještě rychle pár stihnout.

Tip 1: Sežeňte si v Sapa alespoň třídenní trek, nebo se doptejte na nějakého průvodce a domluvte se přímo s ním.

Tip 2: Odmítejte turistické homestay a spěte u místních.

Tip 3: Půjčte si v Sapa nějaké vozidlo nebo motorku a vydejte se dále do hor

Tip 4: Něco si od místních také kupte, podpoříte tak mizející menšiny a výrobu jejich tradičních produktů.

Vybavení: Dnes nemám k fotografickému vybavení moc co napsat… snad jen kromě toho, co si berete s sebou na trek, přibalte i malý stativ a polarizační filtr, protože někdy je obzor zahalen oparem a tak filtr alespoň trochu pomůže.

Moje fotografie z Vietnamu a dalších cest si můžete zakoupit zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *