Abych zde nepsal jen o exotických dálkách a evropských cestách, povím vám dnes o tom, jak jsme se s kamarády vydali pěšky cestou necestou Českou Kanadou z Telče až do Jindřichova Hradce. Protože letos přišlo jaro hrozně brzo, respektive přišlo hned léto, napadlo mne, že bych mohl otestovat novou outdoorovou výbavu a podniknout puťák. V zimě jsem totiž obdržel darem ultralehký spacák (míněno na kolo) a ve slevě jsem koupil ultralehký stan (míněno pro jednu osobu na kolo). Tak to byly hned dvě motivace vyrazit na puťák, čundr, vandr a nebo jak jen tomu chcete říkat.
Sedl jsem tedy jednoho dne k mapě českých kempů a začal plánovat. Tak dlouho jsem civěl do oblasti kolem Znojma a přilehlého okolí, až jsem zjistil, že tudy naše cesta nepovede. Větší a vhodnější koncentrace kempů se ukázala v oblasti České Kanady. Nechtělo se mi jezdit autem a dělat nějaké kolečko, takže vyrazit autobusem do Telče a vrátit se vlakem z Jindřichova Hradce mi přišlo jako vhodné řešení. Alespoň jde člověk z bodu A do bodu B a má tak před sebou nějaký jasný cíl. Navíc jsem zde našel kempy v rozumné vzdálenosti 15-25km, což bychom i s dámským osazenstvem a vší výbavou na zádech měli být schopni ujít.
Takže všechno už bylo krásně na papíře černé na bílém, tedy rozuměj napsané do poznámek v icloudu a odeslané všem zúčastněným do messengeru. Přes jejich pracovní vytížení došlo k tomu, že navržený plán a trasu všichni rychle odsouhlasili. Dost mě to zaskočilo a jal jsem se vše zrevidovat, protože teď už případné chyby budou jen a jen na mých bedrech. A hele, první problém. Kempy většinou zahajují provoz 1.5. nebo 1.6. a my chceme vyrazit už 27.4. Tak jsem napsal asi na 20 telefonních čísel a zjistil, že některé plánované zastávky budeme muset oželet a našel trochu jiné. Nemělo to žádný zásadně negativní dopad na celou “expedici”, jenom došlo k tomu, že druhý den jsme museli urazit místo 21km asi 25km .
Dokoupil jsem ještě nějaké potřebné zásoby a vybavení, všechno se marně pokusil naskládat do 40l batohu, přinesl jsem si 50l batoh, všechno jsem se pokusil naskládat do 50l batohu, zjistil jsem, že hmotnost zavazadla přesahuje 15kg (viz první foto), všechno jsem vyndal, zredukoval obsah, znovu to naskládal do 50l batohu, zjistil jsem, že jsem si moc nepomohl, všechno jsem vyndal, polovinu zbytečností (jako miniaturní sekyrku, omáčku na těstoviny, portské víno a asi 1kg vážicí powerbanku) jsem vyndal a konečně se napotřetí sbalil na přijatelných 13kg. Ostatní na tom byli o dost lépe (většinou kolem 8kg) a jelikož nastal onen pátek 27., mohlo se vyrazit.
V 18:15 jsme stáli na nádraží v Telči. Bylo potřeba dokoupit některé zapomenuté věci a potraviny, pokochat se městem a v krásných 19 hodin (hodinu před západem slunce) jsme vyráželi na 9km dlouhou etapu do prvního kempu, která měla být podvečerní procházkou, ale stala se z ní noční časovka. Po turistické červené, krásnými alejemi, jsme si to šinuli k vesnici Řásná a kempu Velkopařezitý. I když jsme asi třetinu cesty už museli jít s čelovkami, v pohodě jsme dorazili a první úsek naší cesty si opravdu užívali. Dokonce i první stavění stanu proběhlo úspěšně a my zjistili, že se do něj dokonce vejdou i dvě osoby, i když to podle jeho velikosti nejprve moc nadějně nevypadalo. V kempu, kde se dá bydlet především v chatkách, ale také tedy stanovat v podstatě kde vás napadne, byla dokonce otevřená hospůdka a tak jsme se před nejchladnější nocí z celé cesty ještě stihli trochu zahřát. V noci klesla teplota na cca 7 stupňů a já byl rád, že jsem si nevzal nový ultralehký spacák na kolo, ale trochu teplejší.
Po první noci, kdy jsme nezjistili výraznější problémy v naší výbavě, snad jen moje karimatka mohla být trochu rozlehlejší, jsme vyrazili na nejdelší plánovanou etapu. Z Velkopařezitého kempu po modré do Mrákotína a dál přes Olší, Poldovku, Velkou Lhotu až do Brandlína. V Mrákotíně se k nám přidal pátý člen naší výpravy, který z nějakého důvodu dal v pátek přednost nějaké oslavě s kolegyní před mrazivou nocí v kempu, a tak jsme již pokračovali v plném počtu. V Mrákotíně je Coop, takže si tu můžete dokoupit potraviny (pokud dorazíte v době kdy je otevřený a ne jako my hodinu po zavíračce) a také tu je Restaurace Na kovárně, kde jsme si dali dobrý oběd. Je to stará hospoda s dlouholetou tradicí, sahající až do 19. století. Bodře nás tu uvítali a panovala velice příjemná atmosféra. Užívali jsme si jí až do té doby, než jsem oznámil, že nás čeká ještě minimálně 19km a pokud nechceme mít další noční etapu, měli bychom vyrazit. Malebná cesta byla dechberoucí a vesničky, kterými jsme procházeli také. Krásně upravená místa, která zde často stojí už od středověku, nás motivovala k dalšímu pochodu. Trochu jsme bojovali s vodou. Před Mrákotínem nás totiž uchlácholila krásná studánka se silným pramenem, která ale byla první a poslední použitelná studánka na celé cestě. A v podstatě zcela podobně tomu bylo i s restaurací a já jsem následně často vzpomínal na plechovku fazolí, které jsem se zbavil v prvním kempu.
Modrá trasa nás vedla nejen krásnými vesnicemi, ale také pěknými lesy a po chvíli stoupání jsme se dostali až na Hradisko (760 m.n.m.), kde je 7m vysoká skalka s krásným výhledem do krajiny. No a když jsme se dost vynadívali, sešli jen kousek dolů do kouzelné obce Poldovka. Tam stojí jen několik vesnických stavení, ale zapadající slunce tu vykouzlilo takovou atmosféru, že jsme se odsud nemohli odtrhnout. Kousek od Poldovky pak následuje Velká Lhota, kde jsme našli otevřenou hospůdku a mohli tak doplnit hladinu vody v lahvích a někteří z nás i alkoholu v krvi. I Velká Lhota se svými dvěma kostely je krásné místo, stojí za to se tu na chvíli zastavit a porozhlédnout. Pak už se pomalu začínalo stmívat a nás čekal nezáživný silniční úsek, který bylo nutné překonat na cestě do Brandlína do malé útulné chaty, kde jsme měli dnes přenocovat. Po 25km (někteří tvrdí, že to muselo být víc) jsme dorazili do chaty, venku rozdělali oheň a dosyta se najedli vším, co už jsme druhý den nesli s sebou. Zázemí chaty nám poskytlo nerušený spánek v teple, což nám samozřejmě přišlo vhod.
Ráno jsme ještě stihli obhlédnout krásy rybníka Chytrov, ale protože teplota vody ani vzduchu nestačila vystoupat nad 15 stupňů Celsia, nikomu se nechtělo vyzkoušet, jestli přes zimu nezapomněl plavat. Přes malinkou vesničku Maršov (rozhodně se podívejte do místní vyzdobené autobusové zastávky) jsme nastoupili na modře značenou turistickou cestu a pokračovali do Olšan a Suchdolu. Budu se opakovat, ale zase to jsou dvě krásně upravené vesničky, které nás doslova pohladily po duši. Jen s pohostinstvím to v této části cesty bylo dost špatné. Obchod zde nenajdete, v Maršově zavřeli hospodu, v Olšanech je jen malá “občerstvovna” , (která nám ale přišla vhod a ukázala se jako skvělé místo pro doplnění tekutin) a v Suchdolu majitel. jediné pohostinství uzavřel, protože se mu finančně nevyplatilo zavádět EET 🙁 Po neúspěšném hledání místa, kde bychom se najedli, nám náladu zlepšil jeden milý pán v Suchdolu, který nám povykládal mnoho zajímavostí o této vesnici, odhalil nám tajemství zařízení zvaného haltýř (taková pradávná lednička) a ukázal několik zajímavých detailů na okolních domech. Moc příjemné setkání. Provozuje tu i ubytování a malý ranč s koňmi, takže k němu můžete snadno zavítat na delší pokec a relax. Hladoví jsme vyrazili po zelené značce dál a v nedalekém lese, do kterého vedla opravdu fotogenická cesta, jsme si udělali piknik a snědli skoro všechno, co jsem ještě nesli (ještě že alespoň jedny fazole jsem si nechal).
Ani obec Valtínov nás nepřekvapila nějakým restauračním zařízením a tak jsme si šli polem, lesem, kolem rybníků a stromořadím. Příroda se neuvěřitelně měnila a cesta byla opravdu krásná a zábavná. Naprosto výjimečně jsme potkali nějakého cyklistu a v podstatě za celou dobu jsme nepotkali žádné další pěší turisty. Sem tam někdo na procházce, ale nic víc. Klid, krásná příroda a naprosto dokonalé počasí nás provázalo celých pět dní. Ve Valtínově nás nasměrovali na rozhlednu U Jakuba, stojící na Havlově hoře. Toto bylo první masivně navštívené turistické místo. Mírné zklamání, vyvolané davy návštěvníků, jsme zaplašili kofolou a nanukem, respektive někomu lépe posloužilo pivo nebo Red bull a už jsme se kochali pohledem z vrcholu rozhledny. Opět to ale začínalo trochu zavánět nočním pochodem a tak jsme raději přidali do kroku a přes skalní anomálii, kterou zde pojmenovali Čertova prdel, jsme několika zkratkami rychle dorazili do cíle cesty, kterým tento den byl kemp u rybníku a vesnice Zvůle.
Když jsme k němu došli, dokonce se tu pár lidí koupalo. Myslel jsem si, že to také stihnu, ale protože majitel kempu mi sice potvrdil, že má otevřeno, ale jaksi zapomněl podotknout, že jenom tak trochu a že sice můžeme v kempu zdarma stanovat, ale otevřené jsou pouze záchody a nic jiného. Museli jsme nejprve logisticky zařídit sprchy (v blízkých chatkách) a nějaké to jídlo na večeři a snídani (v témže zařízení na druhé straně rybníka). Díky tomu jsme opět stavěli stany až potmě a na koupání v rybníku pak již nebylo vůbec pomyšlení.
Probudil jsem se před sedmou a užíval si ranního slunce na molu rybníka Zvůle. Udělal jsem si tu snídani a byla to krásná klidná hodinka v přírodě. Posléze se začali probouzet ostatní spolucestovatelé a naneštěstí se také zvedl mírný vítr. Ten měl za následek to, že z kvetoucích smrků a borovic se začalo sypat tak obrovské množství pylu, že naše stany, spacáky, karimatky, boty, ešusy, rohlíky a kdo ví co ještě, byly za chvíli zcela pokryty pylem. A to ne jen několika zrníčky, ale souvislou vrstvou. To byl jasný signál, že je potřeba vyklidit pole a dát se zase na pochod. Jelikož kemp Zvůle bylo trochu náhradní řešení za jiný, původně zamýšlený kemp, který měl ale zatím zcela zavřeno, znamenalo to, že jsme sice včera šli “pouze 17km” ale dnes musíme urazit asi 23km. To už v některých členech výpravy vzbuzovalo nepříjemné mrazení v puchýři pokrytých nohou. Snažili jsme se tedy vymyslet nějaké zkratky a motivační cíle, jako měl být oběd v nedalekém městečku Kunžak.
Rychle jsme tedy vyrazili po červené přes skalní útvar Ďáblův chléb a pylovou vánicí jsem se probojovávali ke Kunžaku. V něm mapa ukazovala řadu restaurací a dokonce i pizzerii. Protože se pomalu blížilo poledne, naše očekávání plnohodnotného jídla zvyšovalo výrazně odhodlání a rychlost pochodu. Bylo pondělí a tak nás ani vesnu nenapadlo, že bychom se zde nenajedli. Ouha. Jediné, co jsme nalezli, byl stánek se zmrzlinou na náměstí. Dvě restaurace mají otevřené pouze od pátku do neděle a jedna je v provozu sice každý den, ale zase jen od 18 do 22 hodin. To si snad dělají legraci. Jen za tu hodinku co jsme zde bloudil při pojídání zmrzliny a řešili jsme, čím se najíme, jsme potkali dalších asi 15 lidí, co tu také hledali restauraci. Ochotná paní zmrzlinářka nás alespoň nasměrovala na otevřenou prodejnu, kde by prý mohli mít nějakou dobrou místní teplou sekanou. Ale ani toto neklaplo. Sekaná došla. Tak jsme si v této samoobsluze nakoupili něco zásob (pro jistotu na oběd, večeři i snídani) a vrátili se na náměstí.
Člen výpravy Honza se trochu v samoobsluze zapomněl, protože v úseku uzenin narazil na ochotného pana majitele, který ho donutil ochutnat asi 300g různých masných výrobků a nakonec ho edukativním výkladem natolik přesvědčil o kvalitách svých produktů, že tam Honza nakoupil asi kilogram uzené krkovice. Já sice jím jen ryby, takže mne si opakovaným vyjmenováváním výjimečných vlastností zakoupeného masa nezískal, ale bylo jasné, že teď už hlady nezemřeme a můžeme pokračovat směle dál. Dál znamenalo po červené (bohužel kus po silnici) kolem Krvavného rybníku a místní úzkokolejné vlakové dráhy skrz vesnici Hospříz do cíle cesty tohoto dne, vesnice Jindříš.
Na fotogenické úzkokolejce jsme dokonce zastihli projíždějící vlak, takže jsme si cestu zpestřili 100m sprintem v plné polní ke kolejím, abychom z dálky houkající soupravu viděli v akci. Okolí Krvavého rybníka lemuje krásná cesta se vzrostlými stromy, která nás nenechala na pochybách, že se blížíme oblasti Jindřichohradeckých rybníků. Nádherně zelená lesní tráva a vzrostlé olše doslova vyzývaly k focení. Hospříz, kde jsme si opět dělali naděje na otevřenou restauraci (já už jako Zibura píši jen o jídle, pití a noclehu ach jo…), samozřejmě zklamala a poskytla nám jen doušek kofoly a piva. Vlastně ještě čínskou polévku pro Marka z místního vietnamského obchodu. Abychom si zkrátili cestu šli jsme nyní asi 1km po rušné silnici, což bylo extrémně nepříjemné. Takže zase rychle do lesa a po zelené do Jindříše.
Kemp v Jindříši nás všechny nadchl a dávám mu pět hvězdiček z pěti. Milý pan majitel, který pod kempem bydlí na statku, to má parádně vymyšlené. Na velkém pozemku vybudoval skvělé zázemí s vybavenou kuchyní a sociálním zařízením. Celý kemp je tvořen několika terasami, které jsou oddělené malými stromky. Máte tak dostatek soukromí i kdyby zde bylo více stanů. No a jestli nemáte zájem mrznout ve stanu, můžete zde přespat v jednom asi ze tří trvale zaparkovaných karavanů. Také jsme si zde mohli nakoupit něco na zub, dobrého k pití a půjčit si kovové ohniště i se zásobou dřeva. Po horké sprše jsme zapálili vařič a oheň a poslední večer naší cesty si opravdu užili a povídali dlouho do noci.
Úterní sváteční ráno (1. května) už nás nic nehnalo kupředu. Do Jindřichova Hradce nám zbývá cca 9km po červené značce, která nás dovede až na náměstí. Dopoledne jsme tedy prozevlovali v kempu a abychom stihli autobus v 16 hodin (nakonec se nevracíme vlakem, ale jedem autobusem do Mrákotína, kde pozdě příchozí Marek nechal auto a sveze nás do Brna), vycházíme kolem poledne. Jindrovou naučnou stezkou se jde moc pěkně a po rovině. Cesta se klikatí lesem a periferií Jindřichova Hradce. Jak přicházíme k rybníku Vajgar vzpomenu si, že jsem si tu vlastně byl vloni zaběhat a už vím, jak bude vypadat zbytek cesty. No a pak už jen obdivování krás Jindřichova Hradce, návštěva 15. poledníku a cesta zpět do Brna.
Nevím jestli to bylo skvělou partou, neskutečným počasím nebo nádhernou cestou. Je jedno jestli této akci budu říkat puťák, čundr nebo vandr, ale rozhodně mi tahle cesta zůstane dlouho v paměti. Vím jistě, že krajina České Kanady mě vzala za srdce a chci z ní vidět víc. I když od návratu uplynulo jen několik dní, mám opět nutkání otevřít kalendář a mapu kempů s cílem naplánovat další cestu. Tuším, že bychom měli začít tam, kde jsme skončili a vyrazit z Jindřichova Hradce jinou cestou přes tento nádherný kus naší vlasti. Už se nemohu dočkat.
Tip 1: Doporučuji následující kempy: Velkopařezitý, Zvůle, Jindříš. Hlavně posledně jmenovaný by vám neměl uniknout.
Tip 2: Ve vesničce Suchdol se můžete ubytovat, zajezdit si na koních a vyslechnout si zajímavé vyprávění o tom, jak se tu žilo a žije – Suchdolský čert.
Tip 3: Jestli sem míříte na víc dní mimo sezónu, vezměte si s sebou dostatek jídla. My jsme na moc restaurací nenarazili a otevřený obchod jsme měli možnost zastihnout pouze v Mrákotíně, Kunžaku a Hospřízi. Také nepodceňte dostatek vody, protože díky suchu moc studánek s pramenem po cestě také nepotkáte.
Vybavení: Jestli budete cestovat pěšky se stanem, spacákem, karimatkou, vařičem, jídlem a vším dalším asi se už nebudete mít chuť tahat s nějakou velkou fotografickou technikou. Já to vyřešil aparátem Olympus OM-D M10 a objektivem 14mm F2.5. Toto kompaktní vybavení mi dává ještě celkem tvůrčí možnosti a přitom neváží skoro nic. V batohu jsem měl ještě akční kamerku Xiaomi 4k, ale ani jednou jsem ji nevytáhl. Vzal jsem ji s sebou kvůli případným časosběrným záběrům a pro případy potřeby focení v dešti nebo vodě, ale téměř nebyly mraky a déšť ani koupání se nekonalo, takže zůstala celou dobu v batohu.
Moje fotografie z České Republiky a dalších cest si můžete zakoupit zde.