Trek z Kalaw k jezeru Inle

Šel jsem chudou vesnicí, která sestávala jen z malých bambusových domků a přístřešků pro hospodářská zvířata. V nadmořské výšce kolem 1400 metrů nad mořem bylo jen asi 8 stupňů Celsia a ranní slunce se pomalu probouzelo. Jeho paprsky se prokousávaly kouřem z ohňů a ranní mlhou. Před sebou jsem měl výjevy, které mohly vypadat stejně i před 300 lety, ale píše se rok 2019 a já jsem na cestě z městečka Kalaw k jezeru Inle.

Je to turisty hodně oblíbený trek, který se chodí oběma směry. V Myanmaru ještě není mnoho míst, kde můžete vyrazit na organizovaný trek a samostatný treking je tu ještě trochu mimo pravidla. Do Kalaw jsem přijel ve 4 hodiny ráno, rozlámaný z desetihodinové cesty autobusem z Yangonu. Venku byla zima a já rychle spěchal do zamluveného hotelu, abych se ještě trochu prospal. Po snídani jsem vyhledal trekingovou kancelář, kterou jsem si našel přes internet už před odjezdem. Vybral jsem si ji hlavně proto, že mají k jezeru jinou trasu než všichni ostatní. Za třídenní trek s ubytováním, stravou a průvodcem jsem zaplatil 500 Kč a domluvil se, že příští den v devět ráno, spolu se skupinkou cca 6-8 lidí, vyrazím na cestu.

Zbytek dne jsem se toulal po Kalaw. Navštívil jsem poměrně velký trh, několik chrámů a restaurací. Dva chrámy jsou přímo ve městě a tak jsem se k jednomu z nich vydal. Jak velí buddhistická tradice, před vstupem do chrámu jsem se vyzul a sundal si ponožky. Asi 15 minut jsem obcházel pagodu, fotil a natáčel. Když jsem se vrátil ke vstupu, s hrůzou jsem zjistil, že moje boty jsou ty tam. No super. Jediné boty, které mám s sebou, mi někdo ukradne, a ještě k tomu den předtím, než nastoupím na třídenní trek. Jelikož se mi opravdu nechtělo absolvovat víc jak 60 km v žabkách, vydal jsem se k několika obchodům u hlavní silnice sehnat nějakou obuv. Samozřejmě jsem nenarazil na outdoorové vybavení a nakonec jsem se musel spokojit s podivnými keckami od Skechers, které byly na první dotek i pohled čínskými napodobeninami. No, zase stály jenom 300 Kč.

Druhý den ráno, s novou obuví, jsem se vydal spolu se sedmičlennou skupinou směrem jezeru Inle. Okolí Kalaw mi hodně připomínalo evropskou krajinu. Kdyby mi v borovicových lesích někdo řekl, že jsem kdesi v jižních Čechách nebo Chorvatsku, asi bych mu i věřil. Borovicové lesy jsme prošli rychle a dostali se na prašné cesty mezi pole. Pěstuje se tu především chilli a zázvor. Sem tam jsme narazili i na zelí, cibuli, rýži nebo obilí. Jako průvodce jsme vyfasovali Moomsana. Řekl nám o sobě, že je mu 49 roků a žije za horami v malinkaté vesnici v pralese. Mluvil slušně anglicky a tak nás neustále zásoboval nějakými historkami, například jak ho v pralese uštkla kobra a poté, co mu ránu rozřízl šaman a natřel mu ji opiovou mastí, tři měsíce nemohl chodit, nebo jak spadl při kácení bambusu ze 13 metrů a zlomil si klíční kost, jak ho dvakrát zavřeli do vězení, protože provázel turisty bez potřebné licence…

Po několika kilometrech jsme se ocitli v malé vesnici. Už z dálky byla slyšet hlasitá hudba a když jsme přišli blíž Moomsan nás informoval, že se tu koná svatba. Prý když něco zaplatíme, tak se jí můžeme zúčastnit. Tak jsme každý vytáhl požadovaných 15 Kč (1000 MKK) a už se vítali s novomanžely a mířili na svatební hostinu. Ale tu si rozhodně nepředstavujte jako u nás. Venku před domem byl postaven velký provizorní přístřešek, kde všichni seděli na plachtách a podávalo se vepřové a zeleninové cukry. Nicméně je to to nejlepší, čím vás místní mohou pohostit, takže slovo hostina je rozhodně namístě. Ženich musí za svobodnou ženu její rodině údajně vyplatit 2000 USD, což je na místní poměry opravdu neskutečná suma. Po obědě jsme se přesunuli do dalšího přístřešku, kde pro nás byl připraven čaj, nakládaný zázvor, nakládané čajové listy, doutníky a všudypřítomné betelové listy.

Jak naše cesta pokračovala, dostávali jsme se stále častěji mezi pole plné chilli. Místní ho zrovna sklízeli a sušili na velkých rohožích před domy. Někde byl celý pozemek kolem domu doslova zasypán chilli papričkami. Také domy tady byly větší a zděné. Přízemí domu je většinou určeno k uskladnění úrody a nahoře se bydlí. Tak tomu bylo i v domě, kam jsme dorazili na náš první nocleh. V přízemí sklad zázvoru a nahoře dvě místnosti. Jedna pro ubytování turistů a ve druhé spala rodina. Jídelnu a kuchyň měli v jedné malé bambusové místnosti, která stála vedle domu. Jídlo se pochopitelně vařilo na ohni a ta troška elektřiny, kterou rodina uchovává v baterii z nákladního automobilu, je vyráběna solárním panelem. Dnes jsme cestou potkávali jen samé milé lidi, všichni nás zdravili, mávali na nás a některé děti se osmělily a chtěly se fotit. Nejinak tomu bylo u našich „domácích“. Unaveni po 22 km v horku jasného dne jsme se dosyta navečeřeli a už kolem deváté všichni mířili spát.

Druhý den ráno jsme vyráželi dál mezi poli a krajina se rychle měnila. Najednou byly kopce kulatější a půda sušší. Některé výhledy, nevím proč, mi připomínaly Toskánsko. Sice tu sem tam někde projela motorka, ale na polích zatím žádná mechanizace vidět nebyla. Většina lidí zde pracuje s pomocí vodních buvolů, ti bohatší mají indické krávy. Na polích, ale i kolem cest, stále někdo maká. Buď sklízí úrodu, přebírá chilli, kácí dřevo, a protože jsme se blížili do oblasti, kde roste hodně bambusu, potkáváme také muže, kteří pletou bambusové koše. Údajně jich upletou asi šest za den a prodají je na trhu za 700 MKK (cca 10Kč). I když ráno bylo opět hodně chladné, postupem času byla obloha bez mráčků a slunce se do nás pořádně opíralo. Proto jsme uvítali ochlazení v menší řece, která protéká údolím. A že je to bylo pořádné ochlazení! Moje hodinky ukazovaly, že voda má jen nějakých 17 stupňů Celsia.

Po studené koupeli jsme zamířili do prudkého kopce a pak už jen pár kilometrů a byli jsme, po víc jak 20 kilometrech, u buddhistického kláštera, kde jsme strávili dnešní noc. Jen co jsem si odložil batoh, už na mne volal malý mnich, který si před klášterem hrál s balónem, abych si šel zahrát. Vydali jsme se za ním spolu s Belgičanem z naší skupiny. Postupně se přidávali starší chlapci a další turisté, co přicházeli do kláštera, až z toho nakonec byl regulérní fotbalový zápas, mniši proti zbytku světa. I když proti nám hráli bosí nebo v žabkách, prohráli jsme 3:5 a po dvou hodinách hry, spolu se západem slunce, jsme skončili a šli se navečeřet. I když nejsem žádný fanda fotbalu, na tuhle hru rozhodně dlouho nezapomenu.

Vstávám do posledního dne, kdy jsme již měli dojít k jezeru Inle. Čekalo nás dalších více jak 20 km. Vyrazili jsme v 7 hodin ráno do mlžného oparu probouzejícího se dne. Hned za klášterem jsme prošli krásnou bambusovou vesnicí. Byla chudá, ale místní se usmívali a já si pomyslel, že peníze opravdu nejsou v životě to hlavní. Mával jsem dětem, fotil krásná zákoutí vesnice a pokračovali jsme dál a dál touto krásnou zemí. Půda se postupně zbarvila do výrazně červené barvy a po pravé straně se objevil velký kopec. Bylo tu hodně sucho a tak zmizela i pole a krajina byla pustější. Objevily se různé kaktusy a podivné oblé kameny, které někde trčely vysoko nad zem. Po obědě jsme došli až k prázdnému korytu řeky, vedle kterého po kamenech klesali do údolí. Nejednou jsme byli z lesa venku na úplné rovině. Jezero bylo několik kilometrů před námi, ale my už nemuseli jít po svých, protože na nás v jednom přítokovém kanálu čekala loď, která nás odvezla do města Nyaungshwe.

Bylo to krásná cesta. Přes 65 kilometrů, při kterých se člověk opravdu nenudil. Stále bylo co fotit a objevovat. Moje nohy si tedy trošku stěžovaly na nekvalitní boty a tak jsem se belhal s velkými puchýři na patách, ale rozhodně nelituji. Kdyby to šlo, šel bych dál a dál. Znovu jsem si potvrdil, že mě pěší turistika baví asi ze všeho nejvíc. Člověk má při ní blíž k lidem a všechno víc vnímá.

Tip 1: Kdyby někdo chtěl poradit agenturu se kterou jsem trek absolvoval, nebo číslo na našeho průvodce Moomsana, napište mi na martin@pribehfotografie.cz

Tip 2: Vezměte si s sebou alespoň jednu teplou vrstvu oblečení, protože ráno a v noci je často dost chladno.

Tip 3: Nenechávejte boty bez dozoru před chrámem a vezměte si je raději k sobě do batohu. Obzvlášť den před trekem.

Tip 4: V Kalaw navštivte skvělou a levnou restauraci. Je po pravé straně hlavní ulice asi 50m za poštou směrem z centrea.

Vybavení: Měl jsem s sebou fotoaparát Sony A7R II, který mi díky rozlišení 42Mpix poskytuje neskutečnou kvalitu při focení a protože má i 4k záznam videa a vestavěný stabilizátor čipu, je to dokonalý společník na cesty. Jen ty baterie kdyby měl lepší. Pochopitelně objektivy od širokého po teleobjektiv, stativ, GoPro Hero 7 a další nezbytnosti. Pokud chcete cestovat víc nalehko, doporučuji jeden fullframe fotoapatár a objektiv s velkým rozsahem. Tedy například Sony 24-240mm.

1 komentář u “Trek z Kalaw k jezeru Inle

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *