Dnes mně čekala nejtěžší část celého treku. Budíček byl naplánovaný již na 5:30 a po bohaté snídani jsme vyrazili vzhůru k průsmyku. Okolní krajina se ospale probouzela ze spánku a i když nás ráno uvítalo krásným výhledem na Salkantay, po chvíli se hory zahalily do mračných oparů a jen chvílemi nám ukazovaly svou krásu.
Kolem se pásli koně a lamy, horské potoky, až po okraj naplněné vodou z ledovců, rychle burácely dolů do údolí, zatímco my se pomalým tempem pohybovali opačným směrem. Ze základního tábora ve výšce 3870 metrů nad mořem jsme putovali k horskému sedlu. Úzká cesta se klikatila podél potůčků a i když jsme vystoupali nad 4000 metrů nad mořem, stále byla okolní krajina převážně zelená a bujná.
Ačkoliv se kolem nás chvílemi honily mraky, musím konstatovat, že jsme měli obrovské štěstí na počasí. Jít tento úsek v nějakém vichru a dešti nebo sněhové vánici, to bych opravdu nechtěl. Měl jsem i dostatek příležitostí fotit nádhernou okolní krajinu. Kyslíku ubývalo a s tím se také trochu zpomaloval náš výstup. Asi po dvou hodinách cesty nás dohnala část skupiny, která byla doprovázena koňmi. Spolu s nimi, na hřbetě těchto malých silných koňů, nás minuly také dvě ženy z naší skupiny, které včera silněji postihla horská nemoc a tak se dnes část cesty vezly.
Protože jsem se také obával, jak se na mně podepíše výška kolem 5000 metrů nad mořem, měl jsem v ústech od rána malý smotek listů koka a pravidelně ho po půl hodně vyměňoval. Účinky této rostliny vnímáte asi tak, jako kdybyste vypili několik hrnků silné kávy, ale hlavně mne za celý den v této nadmořské výšce nerozbolela hlava ani nepostihla nějaká nevolnost. Peruánci mi vyjmenovali asi sto různých zdravotních neduhů, na které žvýkání koky pomáhá, ale já si vystačil s tím, že zabírala na horskou nemoc.
Ve výšce asi, 4400 metrů nad mořem pomalu začala ubývat tráva a podklad, po kterém jsme stoupali, již byl zcela kamenitý. Scenérie kolem byly tak krásné, že cesta rychle ubíhala. Kolem 11:00 jsme se dostali do místa zvaného Pampa Japonesa ve výšce 4600 metrů nad mořem. Tam se opět projevila bizarnost současné masové turistiky, protože naši průvodci tam pro nás již měli postavený stan, jakousi malou jídelnu a uvařený oběd. Nemohu si pomoci, ale připadám si v takových situacích opravdu divně. Jako bych nemohl mít na cestu nějaké jídlo v batohu a to si tady sníst posazený na kameni. No nic, prostě jsme tu měli nachystaný bohatý oběd.
Po dobu oběda jsem nechal natáčet časosběrné video válejících se mraků, které nyní zcela pokrývaly hlavní masiv Salkantay a ten se tak schovával našim zrakům. Dojedli jsme, část skupiny vyrazila pomalým tempem k sedlu a já s druhou skupinkou jsme si ještě vyšlápli trochu oklikou kolem jezera Ancascocha. To mělo naprosto neskutečně modrozelenou barvu. Matnou a jakoby zakalenou mlékem. Další, menší jezírko, mělo vodu úplně železitou, kde barva přecházela z rezavě hnědé až do zelených odstínů.
Podle mapy, kterou jsme dostali od agentury, mělo být sedlo Incachirisca ve výšce 5100 metrů nad mořem. Moje hodinky tady naměřily jen 4950, ale zaokrouhleme to na kompromisních 5000. V této výšce je koncentrace kyslíku jen poloviční oproti koncentraci u hladiny moře a již to na dýchání bylo dost znát. Na nejvyšším bodě cesty samozřejmě proběhlo veliké focení. Naše skupinka pak pomalu začala sestupovat dolů do druhého tábora, ale já tu ještě s několika souputníky vydržel sedět poměrně dlouho. Fotil jsem, natáčel a Salkantay mne za to odměnil krátkou chvilkou, kdy se jeho vrcholky ukázaly v celé své kráse. Na takový moment jsem si prostě musel počkat.
Teď mne už čekalo jen několik hodin sestupu do druhého tábora ve výšce 4200 metrů nad mořem. Za horským sedlem byla krajina chvíli hodně dramatická, skály najednou postrádaly sněhovou pokrývku a mračily se na nás hodně temnou barvou. Některé byly skoro černé. Voda v potůčcích také změnila barvu na kalnou hnědou, to jak se slunce opřelo do ledovce a odtávalo ještě větší množství vody. Ale za chvíli jsme již byli zase mezi travnatým porostem a kráčeli si doslova po lišejníkovém a mechovém koberci.
Až skoro před setměním jsme dorazili do druhého tábora, kde už pro nás byly postaveny stany a jídelna. Na tuto noc jsem se moc těšil, protože spát ve stanu ve 4200 metrech nad mořem se člověku nepoštěstí každý den. Vybalil jsem svůj péřový spacák, protože v noci jistě teplota klesne pod nulu, a ještě se rychle s fotoaparátem v ruce šel projít kolem tábora.
Pak už nás čekala jen velká večeře, klábosení u jednoho stolu a lehké popíjení místní lihoviny pisco a kapky whisky, co sem někteří z nás donesli z civilizace. Unaveni po náročném dnu však všichni rychle „zapluli“ do svých stanů a nechali si zdát o dnešním velkém zážitku. Nad námi nás přes noc hlídal Saklantay a před stanem zase malý pes Bengee, který s námi dnes šel celý den. Na to, jaký byl třetí den treku, kdy jsme poprvé dorazili k inckým památkám, si budete zase muset počkat. O tom vám povím zase až v příštím článku.
