Časový rámec mé cesty po Peru byl celkem napnutý a tak jsem první den v Cusco potřeboval najít vhodnou agenturu, se kterou by se dal podniknout trek směrem k Machu Picchu. Brzy se ukázalo, že to nebude tak snadné. Všechno zkomplikovaly nedávné deště, které de facto uzavřely dvě hlavní trasy, jak Inca trail, tak také Salkatay trek. Původně jsem přemýšlel o tom, že bych vyrazil na Salkantay trek na vlastní pěst, ale protože klasická trasa značená v mapách byla neprůchozí, ani tato možnost nepřipadala v úvahu.
Obešel jsem několik agentur a poté, co jsem eliminoval některé podivné nabídky alternativních tras, bylo jasné, že jedinou možností jak v okolních horách něco vidět, bude „alternativní Salkantay trek“. Sice to bude znamenat jít s několikačlennou skupinkou a s luxusem, který je mi trochu nepříjemný, (část zavazadel se veze na koních, jde s vámi kuchař a jeho pomocník, kteří chystají všechna jídla) nicméně díky tomu, že obvyklá trasa není průchozí, nese sebou i tři podstatné pozitivní změny.

Zaprvé se půjde přes vyšší sedlo, které bude ve výšce cca 5000 metrů nad mořem. Zadruhé poslední den trasa výjimečně povede po originálním Incatrail (na ten se při treku kolem Salkantay jinak vůbec nedostanete a samostatný Incatrail je ještě asi 2x dražší). A zatřetí budeme dvě noci spát ve stanech (což bude rozhodně lepší než v nějakých turistických domečcích, které jsou zde pro turisty vybudovány). V agentuře jsem vysolil 450 USD a začal jsem se těšit na zítřejší meeting s horským průvodcem a následný start celého treku za dva dny.
Na meetingu se nás sešlo 10, potkali jsme se taky s Fredym, který nám po celou dobu bude dělat průvodce. Poté, co nám vysvětlil plán celé cesty, vyjasnil některé věci ohledně vybavení a jídla, mohli jsme se rozejít do svých hotýlků a čekat na brzké ráno, kdy vyrazíme.

Probudil jsem se již před čtvrtou hodinou a ještě vlastně nočním Cuscem, kterému vládnou toulaví psi, cupující na cucky igelitové pytle s odpadky, jsem šel na místo, na kterém mě vyzvedla dodávka z agentury. Společně s ostatními účastníky jsme odjeli do vesničky Mollepata, kde na nás čekala dobrá, ale předražená snídaně za 20 sol na osobu. V tuhle chvíli jsem se trošku začínal bát, že celá tahle výprava na mne bude moc turistická. Původně jsem myslel, že již z tohoto místa půjdeme po svých, protože značení Salkantay treku začíná právě v Mollepatě, ale jeli jsme dodávkou ještě asi 45 minut.
Moje pohorky se tak dotkly země až v místě zvaném Sayllapata ve výšce 3550 metrů nad mořem. Nakonec nás vyráželo devět, protože jedna účastnice dostala již v Cusco výškovou nemoc a rozhodla se, že se k nám přidá až v Aguas Calientes pod Machu Picchu.

Všude okolo se rozprostíraly mraky, takže v úvodních krocích cesty jsem viděl pramálo. Vystoupali jsme 200 výškových metrů a napojili se na cestu, která vedla podél inckého zavlažovacího kanálu. Asi po hodině chůze se mraky konečně rozhodly ustoupit a ukázaly nám okolní hory. A že to byla podívaná! Krásně hnědé svahy nižších kopců, poseté drobným křovím sem tam brázdil namodralý vodopád nebo řeka, malinká cestička se klikatila před námi a v dálce se již bíle jiskřily vrcholky šestitisícových hor, které Inkové považovali za bohy.
Pomalu jsme vystoupali až do 3700 metrů nad mořem a asi po 3 hodinách chůze jsme dorazili do místa Soraypampa, kde byl naplánovaný oběd a první nocleh. Pro mnohé turisty může být zajímavé spát na takovémto místě v podivném skleněm iglů a stravovat se ve zděné jídelně, ale já toužil po stanu a kontaktu s přírodou. Moc dobře nechápu snahu místních organizátorů poskytnout turistům takový luxus a nerespektovat raději okolní přírodu a krajinu. A tak jsem se těšil, že na následující 2 noci mne čeká stan.

Po obědě byl naplánovaný výstup k horskému jezeru do výšky 4200 metrů nad mořem, aby se ukázalo, jak všichni zvládáme nebo naopak nezvládáme nedostatek kyslíku. Cesta nahoru k Humantay lake trvá asi 60 až 90 minut, podle kondice. Dvě dívky ze skupiny měly problém již v táboře a nutno podotknout, že Fredy se o ně okamžitě velice profesionálně staral. Donutil je zkusit vyjít ještě alespoň pár výškových metrů, dal jim léky na horskou nemoc a ujistil je, že pokud se druhý den ráno nebudou cítit na výšlap do průsmyku, domluví jim koně, aby větší část převýšení mohly překonat bez námahy.

My ostatní jsme vystoupali kamenným svahem až k jezeru. Na všechny strany byl nádherný výhled. Barva jezera, která byla dokonale modrozelená (díky měděným rudám, které jsou obsaženy v okolních horách), nádherně kontrastovala se zasněženými vrcholky a odrážela je jako velké zrcadlo. Ledovcové čepice hor na oplátku posílaly dostatek vody dolů do průzračných hlubin opravdu studeného jezera. Ještě jsem chvíli stoupal nahoru nad jezero, abych udělal lepší fotky a podíval se také na druhou stranu svahu a pak jsem už jen seděl a kochal se tou krásou.

Cestou zpět na mě pomalu začínala doléhat nadmořská výška a zase se ozvala bolest hlavy a mírná nevolnost. Dole v táboře na nás již čekala královská večeře a odpočinek před zítřejším dnem, který bude z celé cesty nejnáročnější a já vám o něm napíši v dalším článku.