K Jezeru Titicaca jsem vyrážel z horského městečka Cabanaconde. Je to několik hodin cesty autobusem a tak, abych ušetřil nějaký čas, nasedal jsem do autobusu v podstatě bezprostředně po dokončení treku kaňonem Colca. I když z města Arequipa jsem do Cabanaconde jel autobusem podobnou dobu a zaplatil jen pár solů, pro cestu k jezeru Titicaca nebyla jiná možnost než využít turistický autobus, který byl mnohem dražší. Jedna jízdenka vycházela asi na 60 USD.
Po poslední cestě přes horská sedla jsem byl už trochu připravený na to, co mne čeká, ale netušil jsem, že zrovna v momentě, kdy budeme projíždět náhorní planinou ve výšce přes 4200 metrů nad mořem, se kousek před námi převrátí kamion a já tak zůstanu v této výšce trčet celkem více jak 2 hodiny. Mělo to za následek pořádnou bolest hlavy a migrénu, což jsou základní projevy vysokohorské nemoci.
Odměnou ale byla zastávka s možností občerstvení – a z tohoto místa byl nádherný výhled na sopku El Misti nad Arequipou. Také z autobusu bylo neustále co pozorovat a fotit. Kolem hor se honily bouřky, venku se na travnatých plochách pásly lamy a to všechno rámovaly vysoké a „přísné“ hory.
Do města Puno, což byl cíl mého dnešního přesunu, autobus dorazil až za tmy. Město leží hned u jezera a tak se stává jedním z hlavních míst, odkud se vyráží na různé výlety po okolí. Co se týká bezpečnosti, není na tom Puno (dle průvodců) moc dobře a tak jsem se večer nechal odvézt taxíkem jen na hotel, abych nabral trochu energie a hned brzy ráno mohl vyrazit na další cestu.
Titicaca je největší vysokohorské jezero a svou impozantní rozlohou 8562 kilometrů čtverečních se rozprostírá jak v Peru, tak v sousední Bolívii. Jeho průměrná hloubka je 107 metrů a v maximu dosahuje 283 metrů. Nejpozoruhodnější ale je, že se u takto velkého jezera nacházíte v nadmořské výšce 3812 metrů nad mořem.
Stejně jako většinu turistů, kteří přijedou k jezeru, mne zajímaly domorodé kmeny, jenž žijí na malých ostrovech. Celé jezero je kolébkou incké kultury a právě z těchto míst se Inkové následně rozšířili do dalších oblastí Peru. Hlavní turistickou atrakcí jsou rákosové ostrůvky Uros, které lidé z kmene Uru vyrábějí z velkých trsů rostliny totora (botanicky skřípinec). Uros je ale v dnešních dnech již jen jakýsi skanzen a na soustavě plovoucích ostrůvků v podstatě trvale nikdo nežije.
Hned ráno jsem tedy dorazil do přístavu a sehnal si lístek na loď, která sice zastaví i na Urosu, ale pak mne odveze na Amantaní, kde budu moci přenocovat u domorodců a další den se podívat při zpáteční cestě ještě na ostrov Taquile. K Urosu jsme dorazili poměrně rychle. Vyskákali jsme z lodi na rákosovou plochu ostrova a domorodé ženy nám vysvětlovaly, jak se ostrov „staví“ a jak se tu žilo. Opravdu to bylo jako návštěva nějakého skanzenu s nezbytnou komerční vložkou v podobě prodeje suvenýrů. Kochal jsem se tedy spíš krásně barevným oblečením, které měly ženy na sobě a nádherně modrou plochou jezera.
Musím se přiznat, že právě barva jezera mne fascinovala. Zrcadlilo se v něm samo nebe. Díky velké hloubce se Titicaca umí také pěkně rozbouřit a tak jízda na lodi je někdy jako na horské dráze. Plul jsem na lodi asi pro 30 lidí, ale bylo nás myslím jen 7. Po prohlídce rákosového ostrůvku jsme vypluli k Amantaní. Seděl jsem na zádi a snažil se něco nafotit a natočit. Ostatní turisté po chvíli usnuli, jak je loď ukolébala vlnami jezera. Po chvíli ke mně přišel kapitán s tím, jestli bych nemohl chvíli řídit na zádi loď, aby si mohl odskočit. Protože jsem se osvědčil, tak mi nabídl, když šel později udělat nějaské fotky na příď, abych loď chvíli řídil i z jeho kapitánského místa u kormidla (no nebylo to úplně kormidlo, ale volant z vozu Toyota). Tak jsem se chopil volantu a kapitán se slovy, abych jel rovně a za támhletím ostrovem zatočil vlevo, odešel. Myslel jsem, že mne tu nechá jen pár minut, ale když jsem se ohlédl a uviděl ho spát na zádi, bylo mi jasné, že pár minutami to neskončí. Nakonec jsem řídil loď s nic netušícími pasažéry asi hodinu.
Jakmile jsme dopluli k Amantaní, rozebrali si nás místní obyvatelé, protože si ubytováváním a vařením pro turisty slušně přivydělávají. Část domorodců ještě nosí krásné vyšívané oblečení a dokonce v něm pracují i na polích. Amantaní jsem si vůbec nepředstavoval takové, jaké ve skutečnosti bylo. Čekal jsem divočejší ostrov se svéráznými „Indiány“, ale oproti mým představám byl celý uhlazený, plný obdělávaných políček, s minimem stromů a krásně upravenými chodníčky po celém ostrově.
Na dva vrcholky ostrova, kde se nachází předincké památky, jsem měl v plánu vyrazit. Byl by to v podstatě jen malý kopeček, který by člověk vyběhl bez sebemenších problémů, kdyby to v reálu neznamenalo vystoupat z výšky 3800 m.n.m. do výšky přes 4000 m.n.m. Moje aklimatizace ještě nebyla ideální a tak mne Němec, kterého jsem potkal na lodi, vybavil pytlíkem listů koky s tím, že by to mělo v případě potřeby pomoci. Stačí smotat cca 10 listů, vložit si je do úst a čekat. Sliny z listů vyplaví povzbuzující látky a fungují tak 30 minut, pak je nutné postup zopakovat. Moc jsem tomu nevěřil, ale opravdu se nějaké účinky dostavily. Připadal jsem si asi tak, jako bych si dal 3 energetické nápoje. Ale co bylo hlavní, z nadmořské výšky mne hlava nebolela.
Prošel jsem vesnicí a stoupal nahoru po krásném kamenném chodníku. Kolem ještě místní pracovali na polích a já jen žasnul s jakou energií dokáží bez jakékoliv mechanizace pracovat v tak řídkém vzduchu. I staré babičky měly na cestičkách podstatně větší tempo než já, a to často nesly nějaký těžký náklad v nůši. Modrá obloha krásně kontrastovala s pestrobarevným oblečením domorodců. Zanedlouho už byly vidět kamenné památky na samotném vrcholu ostrova. Od nich byl nádherný výhled na jezero a celý ostrov. Poprvé jsem vystoupal nad 4000 m.n.m. „po svých“ a slunce se pomalu blížilo k obzoru. Další zážitky od jezera Titicaca vám prozradím až v následujícím článku…
