Tokio je největší město na světe a aktuálně v něm žije přes 9 milionů obyvatel (někde se uvádí až 38 milionů, kde se započítává i bezprostřední okolí). Po návštěvě New Yorku jsem očekával, že takováto megapole bude plná hluku a ruchu, který mne bude první dny ubíjet. Jak velké ale bylo mé překvapení, když jsem objevil město s velkým množstvím tichých parků, poklidných zákoutí a mlčenlivého rozjímání.
Strávil jsem tu jen několik dní a proto nechci psát žádná moudra o Japonsku, ale spíš jen vyjádřit své pocity z tohoto města. Jak jsem již napsal, očekával jsem nekonečné davy lidí, kterými bude těžké se prodrat. Očekával jsem plné ulice, parky, restaurace a hlavně nacpané metro. Ano, všechno toto tady najdete. Ale na rozdíl od New Yorku nebo Hong Kongu všechno ve výsledku působí úplně jinak.
Musím podotknout, že celkovému klidnému pocitu z Tokia hodně pomáhá disciplinovanost Japonců. Jedno přísloví praví: Hřebík, který vyčnívá, bude zatlučen. Až v Tokiu jsem pochopil, že to myslí opravdu vážně. Každé ráno se valil proud podobně oblečených Japonců do metra a následně z metra do firemních kanceláří. Každý podvečer se tento dav přesunul do barů a restaurací a každý večer se již značně společensky unavený dav pomalu sunul zpět do metra. Tento kolorit se opakoval dnes a denně.
Takže ráno jsem si prázdné metro rozhodně neužil. Ale zato jsem mohl pozorovat jeho spořádané pasažéry, kteří spí klidně i ve stoje nebo se dívají do obrazovky mobilních telefonů. Panoval tu celkem klid a o plynulý provoz se starala ostraha metra. Ve výsledku jsem tak neměl pocit nějakého davového šílenství, ale poklidně proudící masy obyvatel, kteří se přesouvají z bodu A do bodu B.
Druhý fakt, který jsem si uvědomil a který hodně město ztišil, je značná eliminace automobilů. Jezdí zde hodně elektromobilů, ale vlastně mnohem méně, než jsem čekal. Když jsem vstoupil na ulici v New Yorku, hned bylo slyšet troubení taxíků nebo burácení nákladních vozů. Tady je i na rušnějších ulicích celkem klid. Hodně tomu napomáhá skvěle zvládnutá městská hromadná doprava, kterou využívá většina lidí.
Ano, jsou tu i rušná místa. Místa, kam Japonci chodí za nákupy nebo za zábavou. Hlavně jejich automatové herny jsou doslova ztělesněním hluku. Také kolem známé největší pěší křižovatky Šibuja je rušno až až. Nicméně krása tkví v tom, že Tokio nemá jedno hlavní centrum plné mrakodrapů a zbytek netvoří příměstské části. I v relativním centru Tokia jsem narážel na rezidenční čtvrti plné rodinných domků. Takže někdy stačilo zajít z rušné ulice plné neonů jen 200 metrů za roh a byl jsem mezi zástavbou, kde svítily jen slabounké LED diody pouličního osvětlení a sem tam tiše prošel někdo místní.
Toto pojetí města mne dost oslovilo a tak jsem podobná tichá místa začal fotit. Když jsem odjížděl, vůbec mne nenapadlo, že budu mít fotografie prázdného tokijského metra, dominantní architektonickou ikonu FujiTV, kde po impozantním schodišti schází jediný člověk a tak dál a tak dále. Mohl jsem tak pokračovat ve svém fotografickém souboru Night Wolker, která se začala rodit v Hong Kongu, Číně a Londýně. Doufám, že se do tokijského ticha zase brzo vrátím, abych mohl dál fotit tato až magicky působící zákoutí.
Jako krásná demonstrace těchto míst mne napadá jeden malý chrám, který jsem úplně náhodou objevil na střeše obchodního centra. Všude kolem stály mrakodrapy na těch nejdražších pozemcích na světě. Všude kolem byly obchody luxusních značek a kanceláře významných firem z celosvětovou působností. No a já jsem stál úplně sám u zurčící fontánky, na malém travnatém plácku, kde se krčil skromný buddhistický oltář. Myslím, že takových míst Tokio skrývá ještě hodně a já se nemohu dočkat, až některá další zase objevím.
