Byl jsem zrovna v severní části ostrova a plánoval, co všechno bych tu mohl vidět a co bych rád zažil. Místní „agentury“ mne hned lákaly na plavbu za delfíny a další atrakce, kterých jsem se zúčastnit nechtěl. Nakonec jsem si vybral cestu k vodopádům Sekumpul, které sice nejsou nejznámější, ale lákalo mne zjištění, že jsou to největší vodopády na Bali.

Většina turistů jezdí k vodopádu Nungnung, který je velice fotogenický a dole v tůních se dá koupat, takže je to příjemné zakončení upocené cesty okolní džunglí. Ale je v podstatě ve středu ostrova, kam jsem to měl z Lovina Beach daleko. Takže Sekumpul byl jasnou volbou.

U parkoviště, kde začíná cesta k vodopádům, jsem musel zaplatit vstupní poplatek. Jak jinak. Mám pocit, že na Bali jsem platil pomalu i za to, že jsem se nadechnul čerstvého vzduchu. Vstupenka stála asi 20.000 IDR a po dvou krocích ke mně přiskočil domorodec, říkal, že prý je průvodce a mám mu zase něco zaplatit, aby se mnou šel až k vodopádům. A bylo to tu zase, nekonečné vysvětlování, že žádného průvodce nechci, že už jsem si koupil lístek a k vodopádům, po značené a většinou i vybetonované cestě a schodech, jistě zvládnu dojít sám. Musím říct, že tyto okamžiky pro mne byly na Bali vždycky hodně vyčerpávající.

Po chvíli se mi podařilo „průvodce“ odmítnout a vydal jsem se dolů k vodopádům. Prošel jsem kolem několika domů, kde mne nepotěšili štěkající psi a postupoval jsem dále za hukotem vodopádu, který byl stále silnější. Značenou cestu jsem sice čekal, ale asi aby Balijci zvýšili příjmy z průvodců, žádné velké značení se tu nevyskytovalo a tak jsem většinou prostě volil cestu, která vedla více z kopce nebo se orientoval podle mapy v telefonu. Po několika minutách (celková cesta k vodopádům od parkoviště je asi na 20 min) se mi otevřel úžasný výhled. Nejednalo se o jeden velký proud padající do údolí, ale uviděl jsem hned tři hlavní vodopády, které se řítily z velkého srázu v džungli (výška vodopádu je asi 80 metrů).

Došel jsem na malou plošinu s krásným výhledem a fotil jsem si tu přírodní krásu. Poté jsem po kluzkých schodech pokračoval až dolů k řece, kde cestou bylo ještě několik pěkných výhledů na vodopády a džungli. Podle posledních informací, které jsem viděl na internetu, je v současné době pod vyhlídkou cesta zahrazena mříží a dolů pod vodopády se člověk dostane pouze s průvodcem (asi 120.000 IDR) nebo po zaplacení dalších 75.000 IDR.

Pomalu jsem mířil nahoru k parkovišti a za sebou slyšel hukot vodopádu. Síla té masy vody, která každou sekundu padá do údolí, mi po zbytek dne opanovala mysl. Uvědomil jsem si, že můj další den na Bali bude také ve znamení vody, ale té slané. Na zítřek jsem měl totiž domluvné šnorchlování poblíž Jeleního ostrova v severozápadním cípu Bali.