Tři dny v Dolomitech

O Dolomitech jsem dlouho mluvil, ale nikdy jsem nebyl schopen obětovat týden času, abych se tam vydal. Na prodloužený víkend mi to připadalo daleko, protože autem se tam z ČR dostanete cca za 7-8 hodin. Více jsem o cestě do těchto hor začal přemýšlet znovu letos, protože jsem zjistil, že se dá jet poměrně snadno vlakem. Myslel jsem, že bych ve středu večer nastoupil v Brně a ráno před devátou byl v Toblachu. Odtud je celkem snadné se dál dopravit autobusem.

Ale ubytování v hotelu nebo pensionu je v této oblasti hrozně drahé. Nejlevnější asi 2700 Kč za noc a průměrná cena byla asi 4000 Kč za jednu noc v dvoulůžkovém pokoji. A vlastně ani cesta vlakem nevycházela zrovna levně. Tak jsem začal zjišťovat, zda tam není nějaký vhodný kemp. A našel jsem jich hned několik a jeden dokonce v nadmořské výšce 1770 m.n.m. (Camping Alla Baita u Lago di Misurina). Nějakou dobu jsem vše promýšlel a nakonec z toho vznikl kompromis. Jel jsem autem a vezl si  pohodlnou výbavu do kempu.

Asi 7 a půl hodiny jízdy celkem uteklo. Jen poslední část cesty, kdy se asi 120 km jede údolím, kde už nevede dálnice, se trochu vleče. Dolomity mne nepřivítaly moc vlídně. Nad horami se honily tmavé mraky a teplota klesala pod 15 stupňů. Poté, co jsem dorazil do kempu v Misurině a zjistil, že je to spíš jen takové malé tábořiště, a že z pátku na sobotu by tu mohlo být opravdu zima, jsem raději otočil a vrátil se k jezeru Lago di Dobbiaco. Tam je velice dobře vybavený kemp v nadmořské výšce asi 1300 m.n.m. Cestou do kempu jsem absolvoval bouřku s krupobitím, a tak jsem si říkal, že to pěkně začíná. A opravdu, tenhle den nebyl příliš povedený. Jen co jsem postavil stan, začalo mírně pršet. Po chvilce přestalo, jen tak-tak abych si stihl uvařit večeři a byla tu bouřka, tentokrát pořádná. Asi přes hodinu lilo jako z konve a ze suchého plácku, kde stál stan, byla jedna velká louže. Šel jsem tedy spát na takové vodní posteli a po několika hodinách a dalším nočím dešti jsem se probudil do studeného a zamračeného rána.

Ale to mne asi Dolomity jen zkoušely, protože kolem osmé hodiny ráno se začalo vyjasňovat a já vyrazil do hor. Na konci článku jsem připravil mapy obou tras, které jsem zde absolvoval. Vyjel jsem autem k chatě Rifugio Auronzo, která leží ve výšce 2333 m.n.m., takže začátek tůry byl hodně zjednodušený (daní za to je drahé parkování, které v tomto místě na jeden den stojí 30 EUR za osobní automobil, nicméně může se přijet i autobusem). Jezdí sem hodně lidí, protože zde lze absolvovat celkem snadnou 9 km dlouhou cestu podél krásných vrcholků Tre Cime di Lavaredo. Šel jsem zpočátku také touto trasou, ale protože turistů zde bylo opravdu mnoho, odbočil jsem u chaty Lavaredo Hütte na trasu 104, která vede oklikou na Rifugio Pian di Cengia. Touto změnou jsem si cestu prodloužil skoro na dvojnásobek, ale zároveň se tak zbavil asi 90% turistů.  A najednou jsem si mohl užívat klidu majestátních hor skoro sám.

Trasy v oblasti Tre Cime di Lavaredo jsou nádherné. Vedou kolem jednotlivých hor, takže se otvírají stále nové a nové výhledy. To samozřejmě znamená, že jsem stále fotil Od Lavaredo Hütte se jde chvíli z kopce a pak už se stoupá zelenými svahy na horské sedlo, které se tyčilo přede mnou. Z něj vede jen desetiminutová zacházka právě k Rifugio Pian di Cengia, kde se lze občerstvit (vaří do 15 hodin). Rozhodně je nutné si na turistických informacích vzít mapu této oblasti, protože například aplikace Mapy.cz uvádí jako pěší trasu i cestu skrz ferraty a ta by  mohla svou náročností dost nemile překvapit. Nicméně cesty, které zde popisuji, jsou ryze pěší a středně zdatný člověk je v pohodě zvládne. Jediný technicky náročnější úsek se nachází mezi Rifugio Pian di Cengia a Dreizinnen Hut, kde se jde pěšinkou mezi kamenitou sutí, někdy přes zbytky sněhu, a tak je v této části potřeba dávat větší pozor. Mě tu navíc foukal pěkně ledový vítr. Vynahradil mi to ale nádherný výhled na protilehlé vrcholky a 3 jezírka, které se postupně ukázaly v údolí pode mnou.

Asi po hodině a půl jsem se dostal na chatu Dreizinnen Hut, která je ale v současné době zavřená a tak naděje, že si zde dám něco k jídlu či pití, zůstala nevyslyšena. Jakmile jsem zde načerpal odpočinkem trošku sil a hlavně se pokochal neskutečnými panoramatickými výhledy na všechny strany, a poté, co jsem nechal malou kameru chvíli natáčet časosběrné video, vyrazil jsem na poslední úsek cesty. Mohl jsem jít kratší a širší cestou přes Lavaredo Hütte rovnou do výchozího místa Rifugio Auronzo a nebo si cestu ještě trochu natáhnout přes Langalm. Pochopitelně jsem si vybral delší cestu a tak moje dnešní trasa čítala necelých 18km a 1286m převýšení.

Studený vítr přinesl chladné počasí a tak ani příjezd do kempu, o 1000 m.n.m. níž, neznamenal nějakou pohodu a oteplení. Severák foukal i zde a tak nezbývalo než po rychlé večeři zalézt do spacáku a trochu se zahřát. Ale moc se mi to nepodařilo a téměř mrazivé ráno mne budilo už od rozbřesku. Záchranou byl ranní teplý čaj a později slunce, které začínalo pomaličku hřát. Hodně dlouho jsem hledal trasu pro dnešní den. Nechtělo se mi někam daleko cestovat autem a zároveň mne nelákaly menší zelené kopečky kolem Toblachu. Nakonec jsem tedy naplánoval trasu podobnou jako včera, ale s tím, že vyrazím z druhé strany (od města Moos).

Cesta mne dovedla na záchytné parkoviště a dál již byl zákaz vjezdu. Parkování  tu je za 5 EUR na den. Vydal jsem se kolem chaty Rifugio Fondo Valle a následně lze jít vlevo nebo vpravo, každopádně celkem strmě vzhůru. Dnes mě čekalo 18,6km trasy s převýšením 1732m, takže stoupání jsem si užil dostatek. Zvolil jsem cestu pravou a vydal se směrem k Dreizinnen Hut. Na této části trasy, dlouhé 5km a 1km převýšení,  je třeba počítat s tím, že cesta je celkem náročná na fyzičku. Stoupání ale zpříjemní cesta krásným údolím, kde teče horská řeka, tají poslední zbytky sněhu a ze skal se řine vysoký vodopád. Celou dobu se obchází krásná hora Crode Fiscaline. Následuje traverz přes horské sedlo k chatě Rifugio Pian di Cengia, který jsem absolvoval již včera, ale v opačném směru. Jakmile jsem dorazil na horskou chatu, mohl jsem si oddechnout, protože žádné další stoupání mne dnes již nečekalo. Ale věděl jsem, že si ještě neodpočinu, protože co  jsem nastoupal nahoru, musím sejít dolů, a tak pro změnu dostanou zabrat kolena.

Když má člověk dostatek sil, můžete ještě vystoupat po trase 101A nad chatu a rozhlédnout se z vrcholu vysokého 2675 m.n.m. Já jsem na tuto odbočku zapomněl a tak jsem rovnou pokračoval přes Rifugio Zsigmondy-Comici zpět do údolí. Jak jsem psal výše, jedná se o poměrně prudké klesání, často po kamenech a kamenných schodech, takže to není žádný oddech. Celá trasa je ale tak krásná a fotogenická, že to rozhodně za trochu námahy stojí. Asi po 8 hodinách jsem byl zpět v Rifugio Fondo Valle a mohl si dát skvělou italskou kávu. Fotoaparát jsem měl plný krásných snímků a hlavu plnou zážitků. Za dva dny jsem toho viděl mnohem víc, než jsem očekával.

Chladný vít téměř ustal, takže třetí noc v kempu již byla příjemnější. Na poslední den jsem ještě plánoval výjezd starou legrační lanovkou na Monte Cristallo a doufal, že se rozhlédnu z výšky 3000 m.n.m. a pojedu domů. Lanovka ale byla bohužel zavřená a tak jsem si tuto atrakci neužil a kolem desáté hodiny, po dalším italském espressu, se vydal na zpáteční cestu do ČR. Dolomity jsou opravdu krásné a je tu tolik turistických, ale i cyklistických tras a ferrat, že si sportovních aktivit lze užívat mnoho dní. Samozřejmě je to ráj pro milovníky krajinářské fotografie, i když dokonale nafotit místní krásy by byla práce na několik let. Já jsem si za dva dny udělal jen letmou představu o této oblasti Itálie, ale doufám, že si brzy najdu nějaký čas na to, abych se sem vrátil a strávil zde více dní.

Tip 1: Pro ubytování v této oblasti mohu doporučit skvělý kemp Camping Lago di Dobbiaco – www.toblachersee.com (34 EUR za 2 osoby, 1 stan a 1 automobil za 1 noc).

Tip 2: Kdo chce ušetřit, může využít skromnější, ale levnější Camping Alla Baita, kde za 2 osoby, 1 stan a 1 automobil zaplatíte 21 EUR.

Tip 3: Počasí v nadmořských výškách nad 2000 m.n.m. už je trochu nevyzpytatelné, a tak si s sebou na tůru vezměte i bundu do deště, větrovku a nějaké teplejší oblečení. Také dobré boty jsou celkem nutností.

Tip 4: Na tůru je třeba vyrazit co nejdříve, ať je dostatek času do západu slunce a lze si cestu užít beze spěchu a s možností někde delší dobu posedět a kochat se neskutečnými panoramatickými výhledy, které vnímavého pozorovatele jistě budou fascinovat.

Vybavení:  Hory, působící na mne tak monumentálním dojmem, vyvolávají u mne potřebu i fotografie dělat kvalitativně co největší. Proto si myslím, že je třeba se připravit na vytváření panoramatických fotografií. Buď se tedy vybavit fotoaparátem, schopným automaticky fotografovat panoramata, nebo ještě lépe si s sebou přibalit stativ s panoramatickou hlavou. Při focení panoramatických snímků  se skvěle využijí objektivy s pevným ohniskem 35mm nebo i 50mm. Hodit se také bude hodně tmavý ND filtr, který  umožní fotografovat s dlouhou expozicí a umožní tak pěkné, dynamické záběry vody v řece nebo mraků, které rychle plynou nad horami.

Trasa 1 – 17,8 km (stoupání i klesání cca 1280 m)

Trasa 1 – 18,6 km (stoupání i klesání cca 1700 m)

1 komentář u “Tři dny v Dolomitech

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *